Duchovenstvo ve středověku

Co dělali duchovní ve středověku a proč byli tak důležití? Středověk nelze studovat bez toho, abychom se zabývali významem duchovních a církve v této době. Proč však byli v této době tak důležití a čím byl duchovní ve středověku tak významný?

Duchovenstvo, které tvořili papež, biskupové, kněží, mniši a jeptišky, hrálo ve středověké společnosti nedílnou roli. Papež měl stejnou, ne-li větší moc než královská rodina. Katolická církev byla pravděpodobně nejbohatší institucí té doby a měla největší moc.

Prostudoval jsem význam a funkce římskokatolické církve ve středověku a podělím se s vámi o nejdůležitější fakta o ní. Pokud máte nějaké otázky týkající se duchovenstva ve středověku, odpovědi najdete níže.

Obsah

Jaká byla role duchovenstva ve středověku?

Duchovenstvo hrálo ve středověku nepopiratelnou roli. Papež, který byl jmenovanou hlavou katolické církve, byl prý ustanoveným služebníkem Boha na zemi. Všechna rozhodnutí týkající se lidí, země a politiky musela být schválena tehdejším duchovenstvem.

Duchovní měli stejnou moc jako královská rodina a často se považovali za důležitější než ona. Považovali se také za nadřazené zákonům, což ke konci středověku způsobovalo problémy.

Jaká však byla přesně úloha duchovenstva? Úkolem duchovenstva bylo dohlížet na náboženskou zbožnost lidí a udržovat křesťanskou víru. Duchovenstvo bylo jedním ze tří "domů" středověku. Dalšími domy byli ti, kteří bojovali (rytíři a šlechtici), a ti, kteří pracovali (dělníci a zemědělci) [3].

Členové duchovenstva měli různé každodenní úkoly a byli nedílnou součástí společnosti a místních komunit. Členové duchovenstva byli často jedinými gramotnými lidmi v komunitě, což jim přenechávalo péči o rukopisy, komunikaci a vedení záznamů [2].

Členové duchovenstva měli za úkol radit panovníkům, starat se o chudé, staré a osiřelé, opisovat Bibli a pečovat o církev a všechny její stoupence. Ve středověku existovali různí členové duchovenstva a každá frakce měla své vlastní role. Duchovenstvo se skládalo z pěti frakcí - papeže, kardinálů, biskupů, kněží a mnišských řádů [4].

1. Papež

Papež byl hlavou římskokatolické církve a říkalo se o něm, že je Bohem jmenovaným vůdcem církve. Vždy existoval pouze jeden jmenovaný papež. Papež sídlil především v Římě, ale někteří papežové žili i ve Francii. Papež byl nejvyšším rozhodovatelem církve a všichni ostatní duchovní mu podléhali.

2. Cardinals

Po papeži přišli na řadu kardinálové. Byli papežovými správci a často komunikovali s biskupy o místních záležitostech. Kardinálové dohlíželi na to, aby se v každém kostele plnila vůle papeže, a tím i vůle Boží.

3. Biskupové

Biskupové byli jmenováni jako regionální představitelé katolické církve a dohlíželi na větší území. Biskupové byli často stejně bohatí jako šlechtici a žili přepychovým životem. Od církve také získávali půdu, která je dále obohacovala. Biskupové navíc zajišťovali, aby se v jejich regionu plnila vůle papeže a aby společenství zůstalo věrné Boží vůli.

4. Kněží

Kněží sloužili pod biskupy. Žili mnohem jednodušším životem a často bydleli vedle kostela. Kněz sloužil mše a bohoslužby pro lidi, naslouchal jejich zpovědím a dohlížel na péči o církevní pozemky. Kněží se velmi angažovali v životě lidí ve svých obcích, protože vedli svatby, pohřby a křty.

Navštěvovali také nemocné lidi a vyslechli jejich poslední zpověď před smrtí. V neposlední řadě mohli kněží pomoci lidem zbavit se hříchů tím, že jim dávali příkazy k pokání a lítosti [4].

5. Mnišské řády

Poslední frakcí duchovenstva byl mnišský řád. Tuto frakci lze rozdělit na dvě frakce - mnichy a jeptišky. Hlavou mnichů byl opat a hlavou jeptišek abatyše.

Mniši žili společně v klášterech, kde měli na starosti opisování Bible a dalších rukopisů. Mniši malovali a vyráběli křesťanské relikvie pro kostely. Navštěvovali také chudé a rozdávali jim jídlo a oblečení. Mniši vykonávali těžkou práci a často obdělávali půdu, aby se uživili.

Mniši byli často ustanovováni jako vychovatelé urozených synů. Někteří urození synové vstupovali na určitou dobu do kláštera, aby se od mnichů učili, a byli tam posíláni, aby uctili své rodiny a získali Boží milost [1]. Mniši žili mnohem prostším životem než kněží a jen zřídka jedli maso nebo vybranou kuchyni.

Jeptišky žily v klášterech, věnovaly se modlitbě a péči o slabé. Často sloužily jako sestry v nemocnicích, kde pečovaly o nemocné. Měly také na starosti sirotčince a nosily jídlo chudým a hladovým. Jeptišky žily prostým životem, podobně jako mniši.

Některé jeptišky byly gramotné a vykonávaly přepisovatelské povinnosti. Hlavním účelem jeptišek však byla modlitba a péče o slabé. Dívky často vstupovaly do klášterů, aby sloužily v kostele. Do klášterního řádu vstupovaly častěji venkovské dívky než šlechtičny.

Mniši a jeptišky obvykle nebyli považováni za součást samotného kléru, ale spíše za jeho prodlouženou ruku. Opati nebo abatyše z klášterů či konventů však byli považováni za součást kléru. Komunikovali především s knězem a biskupy, od nichž dostávali své úkoly.

Jaké bylo postavení duchovních ve středověku?

Duchovenstvo mělo ve středověku vysoké postavení, jak lze vytušit z předchozí části. Duchovenstvo se tak či onak podílelo na všech společenských vrstvách. Papež měl často velký vliv na panovníky a podílel se na všech jejich rozhodnutích [1].

Stejný vliv měli biskupové i na šlechtu a vysoce postavené úředníky. Často se s těmito skupinami stýkali, aby získali finanční prostředky pro církev nebo do vlastní kapsy. Někteří biskupové hrozili bohatým šlechticům očistcem, aby je přesvědčili k velkým darům pro církev [4].

Kněží, jak již bylo zmíněno, se významně angažovali v životě chudých i bohatých, protože se starali o bezpečí duší svých komunit. Někteří kněží také občas využívali myšlenku očistce nebo exkomunikace, aby podpořili své zájmy a vlastní prospěch.

Mniši žili většinou odděleně od společnosti, ale v mnoha komunitách byli jediným zdrojem gramotnosti, takže byli nezbytnou součástí komunity. Jeptišky hrály stejně důležitou roli, protože se staraly o nemocné, sirotky a chudé. Jeptišky byly mnohem více zapojeny do každodenního života komunity než mniši a mnohé z nich měly blízký vztah k lidem.

Zatímco královská rodina se považovala za nadřazenou církvi, duchovní se považovali za nadřazené všem ostatním, protože byli přímo určeni Bohem, aby konali jeho dílo.

Obyvatelstvo také akceptovalo význam duchovenstva. Ve středověku bylo jediným uznávaným náboženstvím křesťanství, které zastávala římskokatolická církev. Církev nesměla být zpochybňována ani napadána, což mohlo vést k exkomunikaci a zavržení [4].

Společnost mezi sebou přijímala roli duchovních a bez otázek dělala to, co církev požadovala. To znamenalo, že církev požadovala své poplatky v podobě desátků, které lidé ochotně odevzdávali jako součást své spásy.

Ve středověku někteří lidé zpochybňovali církev, že je zkorumpovaná a sobecká. Tito lidé však byli exkomunikováni a vyhnáni dříve, než mohli ovlivnit větší počet obyvatel. Duchovenstvo se udrželo u moci tím, že exkomunikovalo ty, kteří zpochybňovali církevní zvyklosti. Kromě toho vyslalo varování těm, kteří se od nich odvážili odlišit.

Od počátku středověku zaujímalo duchovenstvo ve společnosti nepopiratelně důležité místo, které nebylo možné po několik staletí snadno nahradit. Co však způsobilo úpadek moci duchovenstva ve středověku?

Co způsobilo úpadek moci duchovenstva ve středověku?

Na počátku středověku zastávalo duchovenstvo jednu z nejpodstatnějších rolí ve společnosti. Na konci středověku však role duchovenstva vypadala podstatně jinak.

K úpadku moci duchovenstva přispělo mnoho faktorů. Žádný z nich však nepoškodil postavení duchovenstva tolik jako dýmějový mor v letech 1347-1352 [4]. Mnoho lidí mělo pocit, že je církev během pandemie černé smrti nedokázala ochránit a vyléčit.

Kněží a jeptišky o tomto viru nic nevěděli a nemohli trpícím příliš ulehčit. V důsledku toho začalo obyvatelstvo pochybovat o účinnosti duchovních při jejich záchraně a duchovní ztratili velkou část dřívější slepé víry lidí.

Mezi další faktory, které způsobily úpadek víry lidí v moc duchovenstva, patřily křížové výpravy, války a sucha v celé Evropě, které způsobily utrpení a ztráty. Poslední ranou, která připravila duchovenstvo o jeho postavení ve společnosti, byla protestantská reformace, k níž došlo v letech 1517-1648 [4].

Protestantská reformace přinesla nový způsob myšlení, který vedl k tomu, že duchovenstvo ztratilo ve společnosti naprostou moc. Římskokatolická církev dodnes nezískala zpět moc, kterou měla na počátku středověku. V této době bylo duchovenstvo nejsilnější a pravděpodobně už nikdy nebude.

Závěr

Duchovenstvo mělo ve středověku nepopiratelně silné postavení. Příslušníci duchovenstva se angažovali prakticky ve všech složkách společnosti. Pět frakcí uvnitř duchovenstva posilovalo církev a sloužilo lidu.

Úpadek moci duchovenstva nastal, když nedokázalo zachránit lid před černou smrtí, a poslední ránu jeho moci zasadila protestantská reformace v pozdním středověku.

Odkazy

1. //englishhistory.net/middle-ages/life-of-clergy-in-the-middle-ages/
2. //prezi.com/n2jz_gk4a_zu/klerikové ve středověku/
3. //www.abdn.ac.uk/sll/disciplines/english/lion/church.shtml
4. //www.worldhistory.org/Medieval_Church/

Obrázek v záhlaví s laskavým svolením: picryl.com